Via Ferraty v Rakousku, Itálii a Slovinsku

Menší upoutávka na ferratová dobrodružství. 

 

Článek v časopise Žlutý od Studentagency.

Co jsou to tedy ty ferraty?

Tak pro začátek, co to vůbec je? Slovo ferrata pochází z italského Via ferrata – železná cesta, nebo v rakouských Alpách rozšířený název Klettersteig. Jde o to, že se horolezecký terén vybaví fixními lany, stupačkami, žebříky a to všechno umožní zdolat tento terén i těm, co nejsou zrovna horolezci.

Abychom v tom měli pořádek, tak se ferraty dělí na obtížnosti A – F.

Kategorie A, B jsou v podstatě dojištěné horské chodníky, kde se ocelového lana stačí přidržovat. C, D je takový zlatý střed, kde si už člověk užije i trochu srandy a vdušných zážitků. Skály jsou  kolmé, občas nějaký ten převis a tady se občas víc leze po ocelovém laně, než po skále.

Pro opravdové mlsouny je kategorie E, F. Tady zapomeňte na podpůrné kramle a žebříky. Jediné, co vám může pomoci je natažený hromosvod a odvaha. Cesta vede  před převisy, kde si řádně zabojujete s gravitací. Rozhodně nedoporučuji něčím takovým začínat. Takové ferraty, jednu z nich zmíním, nejsou stavěny na to, aby vám pomohly na kopec ale aby jste si cestou řádně zabojovali.

Obtížnost ferrat má ale ještě jeden aspekt. Jak dlouho to trvá nahoru a jak dlouho dolů. Jde o to, aby nám vydržely síly až do konce a jelikož se v našich končinách střídá den s nocí, tak je dobré s tímto trochu kalkulovat při plánování. Při realizaci plánu se nezřídka do skvěle připraveného plánu vloudí několik nečekaných událostí. Jako poměrně častou bych zmínil početnou výpravu nadšenců, která naleze do stěny těsně před vámi. Vzápětí se ukáže, že jejich lezecké umění by nedalo ani na zdolání Milešovky a to potom čas nemilosrdně letí, kdy trpělivě čekáte, jestli to vzdají, nebo zapustí na ocelovém laně kořeny.

A tak kam tedy vyrazit? Tedy namátkou:

Oblast Julských Alp

Nádherné hory, divoká krajina, průzračné řeky, nesmírně přátelští domorodci, prostě něco pro romantiky. Ferraty tady jsou vedeny nádhernou přírodou ale přiznejme si, trochu hůř zajištěné. Kdo je zvyklý rakouské preciznosti, je občas překvapen, že při zachycení ocelového lana ho lano věrně následuje, protože kramle už ve skále už moc nedrží. Z místních lahůdek bych zmínil ferratu Prisojnikovo okno. Začátek ze sedla Vršič nás nejdříve vede turistickými stezkami postupně až k nástupu, kde člověk při pohledu na kolmý masív nechápe, kde může stezka vézt. Ale skutečně vede. Její zvláštností je to, že poměrně bezpečné pasáže jsou odjištěny fixním ocelovým lanem a naproti tomu naprosto vzdušné pasáže jsou jen na vaší odvaze a rovnováze. Cesta neustále stoupá vzhůru až konečně uvidíte vysoko v dáli prý největší skalní okno v Alpách. Stručně řečeno je to obrovská díra skrz horu. Čím více se blížíte k oknu tím více ohromuje jeho velikost. Závěr cesty vede po vlhkých skalách a šotolině. Krajina kolem už začíná připomínat vstup do Mordoru. Na závěr se většinou přidá  vítr a mlha, která se řítí z druhé strany hor. Zde je zvláštní, že na každé straně hory vždy bylo úplně jiné počasí.

Další možnosti nádherných vzdušných ferrat  poskytuje cesta na Triglav, nebo výstup na Mangrt.

Berchtesgádenské Alpy

Ač jsou známé spíše díky Orlímu hnízdu, daru NSDAP svému fuhrerovi k padesátinám, nabízejí neuvěřitelné vertikální zážitky. Zmíním dvě, které jsou pro ty zkušenější. První je naprostou legendou mezi ferratisty a jmenuje se Königsjodler. Dali jsme si ji na poslední srpnový víkend. Sobotní brzké ráno nás zastihlo ve spacácích na přilehlých loukách u parkoviště. Již nástup na ferratu nnebyl pro velké převýšení žádná sranda. Poté začne vzdušná podívaná z vrcholů jednotlivých hřebenů, jako břitva ostrých. Dále následovala místní paráda v podobě několikametrového lana natáhnutého v průrvě. Na to se lezec zavěsí a poté přeručkuje na druhou stranu.  Po nějaké hodině ferratoví poutníci uvidí vysokou skalní věž. Ti, kteří si myslí, že tady to končí, zjistí ke svému údivu, že jsou sotva za polovinou. Následný sestup zpět do údolí nám vylepšilo noční sněžení které ve spodních partiích přecházelo v silný déšť, který vytvořil z každé horské pukliny divokou bystřinu. Dvoudenní putování s přespáním na horské chatě nás přivedlo zpět do nitě mokré, značně vyčerpané ale šťastné.

Další výzva pro otrlé z této oblasti se jmenuje Wilde Gams. Už nápis dole  na smaltované ceduli je opravdu slibný: E/F extrem schwierig - nur für absolute Profis. Začátek vypadá celkem nevinně ale po velkorysé nabídce nouzové ústupové cesty to vypukne. Série převisů, kdy se musí přecvaknout karabiny jednou rukou a na tu druhou zbývá udržet váhu lezce tak aby při tom neodpadnul od hromosvodu střídají výstupy kolmou skálou s minimem stupů pro nohy. Kdo se dostane na závěrečné přehoupnutí přes poslední převis, už ví něco o ferratách.
V Solné komoře můžete vyzkoušet malebnou ferratu Postalmklam vedoucí hlubokým kaňonem, nebo kousek vedle jednu z největších ferratových výzev Super-ferratu Dachstein.
Vzdálenější Dolomity jsou potom přímo rájem ferratového světa. Nutno dodat, že poněkud přelidněným.
Ve výčtu vertikálních zážitků by mohl ještě dlouho pokračovat. To zásadní je, že svůj volný čas strávíte v čarokrásných horách při kvalitních sportovních výkonech a hlavně s partou svých nejlepších přátel.
...a co si přát víc?  

 Opravdu zimní ferrata

Foto: Petr Atanasčev, Kuba Schneider

 

Celý ten příběh začal jednoho zimního večera u piva, a to celkem nevinně nadšenou zprávou:
 „Vážení, našel jsem zimní ferratu!“
„Každá ferrata je v zimě přece zimní.“
„Ale tato je speciálně zimní. Nejdříve ferrata a pak freeride sjezd do údolí!“
 „Tak to je jiná, to by stálo za zvážení.“
Čas se sešel s časem a jedeme. Vrcholové čtyřčlenné družstvo tvoří dokonce i jedna odvážná žena.

Prakticky je to tak: Ferrata  se nachází ve ski středisku St. Anton am Arlberg  v Tyrolsku. Samotná ferrata se nazývá Arlberger Winterklettersteig.  Jedná se o ferratu obtížnosti D (pro laiky – ferraty jsou značeny v obtížnostech A – E, extrémně F, přičemž od E už jsou doporučovány jen profi lezcům). Nástup na ferratu je ve výšce 2645 m. Celkové převýšení  je  250 metrů. Nejvyšší bod ferraty je vrchol Vordere  Rendlspitze, který měří 2 816 metrů. Na konci ferraty následuje freeride sjezd do údolí, odkud se lyžař musí dostat zpět na sjezdovky střediska St. Anton am Arlberg.

Freeride lyžování je oproti tomu normálnímu náročnější na fyzičku, techniku a hlavně na odhad terénu. Nelze se spoléhat na servis ski středisek, je to prostě jen na vás. Pro milovníky dobrodružství a opravdových hor je to však zcela jiná dimenze zážitků.

V plánu byl dvoudenní pobyt, v němž bychom měli na výběr, kdy bychom měli na ferratu optimální počasí. První z nich se bohužel začal rýsovat velmi nepříznivě. Konečná dohoda tedy byla následující: první den lyžařský trénink ve středisku Serfaus-Fiss-Ladis a ten druhý se jde na věc.

O sobotním ránu se naplnila optimistická předpověď. Vítá nás jasné slunce, jež začíná vycházet nad vrcholy okolních hor. Scéna následujícího dramatu je připravena, jdeme na věc!

Nejprve je ale potřeba učinit několik přejezdů autem přes St. Anton, neboť parkoviště nejsou nejsilnější stránkou tohoto střediska. Nalézt parkovací místo se nakonec podařilo, nakupujeme speciální ferratovou permanentku a kabinkou vyrážíme do horní stanice. Zde je však nutno podotknout, že nástup na ferratu není úplně jednoduchý. Z horní stanice lanovky se totiž musí sjet do údolí a odtud se potom se dvěma přestupy dostaneme do výchozího bodu ferraty. Zde dočasně  vyzouváme lyžáky a nazouváme pohorky, které vybavíme nezbytnými hroty po pohyb na ledu. Přibalíme své lyže k batohům, nasoukáme se do sedáků a ferratových setů a pak se dlouze, dlouze kocháme úžasnými panoramaty v samém srdci Alp.

Mezitím na vrchol vyjíždí jedna skupina freeridových nadšenců za druhou a vzápětí mizí mezi skalami v hlubokém sněhu.  My se ale vydáváme opačným směrem – na ferratu. První kroky činíme velice opatrně, nevědouce, jak klouzavý bude terén. Boty drží díky hrotům jak přibité, občas je máme jen problém s ocelovým lanem. To je na sluncem osvícených místech suché na těch stinných je však pěkně namrzlé, a tudíž kluzké.  Asi největší problémy ale dělají lyže, když musíme podlézat ocelové lano, nebo se soukat mezi skalami. Odměnou jsou nám dechberoucí výhledy, neboť ferrata vede prakticky celá po vrcholových partiích horského hřebenu.

Zhruba v polovině cesty se všichni začínají domáhat konzumace zásob uschovaných ve svých batozích.  Po dosavadní námaze různé sladkosti a uzeniny chutnají skvěle. Jednak máme hlad a také jsme je nakoupili v rakouském obchodě, díky čemuž možná jíme méně náhražek, než nám doma národních chutí znalé nadnárodní řetězce  přidávají do všech potravin. Konec ferraty je na dohled a za chvíli už měníme pohorky za lyžáky, přebalujeme zavazadla a chystáme se psychicky ke zlatému hřebu akce.   Před námi je prudký svah s hlubokým sněhem, jež je pouze místy zvrásněn stopami od pár lyžařů. Vše je připraveno, proto vyrážíme. První pasáž projetá všemi poklidněji a s respektem nás dovede na hřeben. Zde se nám odkryje svah, který je široký, velice prudký a pro změnu bez jediné stopy.  Po rozjetí  se snažím  ze všech sil vyhýbat občas ze sněhu vyčnívajícím skalám. Při jedné z otoček jsem podcenil výšku navátého sněhu, což se mi vzápětí stalo osudným. Po zajetí  špiček lyží do závěje následovala katapultáž, krátký let a dopad, který ukončilo zaboření do prachového sněhu. Dopad byl, jak do peřin a po krátké inventuře jsem zjistil, že jediná újma je sníh za krkem a jedna vypnutá lyže, již jsem po krátkém hledání v závěji našel. Tato drobnost se ale ukazuje větším problémem, než se původně zdálo. Po klasickém našlápnutí lyžáky do vázání se totiž stane pouze to, že se mi lyže, zabořena v prachovém sněhu, opět ztratí.  Zde zafungovalo heslo, že v nouzi poznáš přítele. Ten okamžitě přispěchal a podložil mou lyži svou, což umožnilo bezproblémové zacvaknutí vázání a pokračování v cestě. Svah se postupně zmírňuje,  přibývá však vyčnívajících skal. Nesrovnatelně klidnější jízdou se  snažíme co nejrychleji dorazit z divočiny do lyžařského střediska, odkud jsme vyrazili. Únorové dny ještě totiž nebývají příliš dlouhé a do údolí se pomalu vkrádá šero. Za dalším hřebenem už vidíme kužely světel rolb, které po zavíračce začaly upravovat sjezdovky.

Pracovitost řidičů rolb nám umožnila si na závěr cesty vychutnat na netknutém prašanu nádherný manšestr, do kterého je zařezávání carvingových oblouků naprostou slastí. Tato slast bohužel skončí v dolní části sjezdovky, kam se ještě rolbami nedostali.  Tam nás čekají muldy a ledovice vydřená celodenním lyžováním.

Po krátkém čase dojíždíme na parkoviště, odkud už pomalu vyrážíme k domovu.

Den byl velmi dlouhý, a dost náročný, ale jsme si jisti, že se nám toto dobrodružství nesmazatelně vryje do vzpomínek.  A o to nám šlo především J